Řeknu vám pravdu. Ta Fatra neni žádnej šlágr. To je furt do kopce, z kopce, do kopce, z kopce, stručně a jasně to shrnu jako bohapustou turistickou onániu. Medvědi nikde, přes léto si prej přivydělávaj s Cibulkou u Ivety, v místních restaurantech se zavírá ještě dřív než u Ivety, no Ivánku, kamaráde, to bys blil. Příště pojedem radši za Spartou do Teplic, někdo za Slavií do Budějic a někdo, viď Čápíčku, za Bohemkou do Třince.
Cestu na Slovensko pominu, neb jsem byl silně nevyspalý a Morava se mi vlastně vůbec nelíbí, tak jsem zavřel u Žďáru nad Sázavou voči a votevřel je až za Žilinou, když selhala navigace, Kůča zapomněl, že silnice nejsou koleje a mastili jsme vstříc branám automobilky KIA. Přitom jsme měli zatočit směrem do lůna slovenského národa na Martin. Nebudu to prodlužovat, Martin byl nalezen, příbuzenstvo též. Čekalo nás přivítání rebarborovým koláčem. Icek ho má děsně rád, připadal si tam jako doma a nehodlal se od tety Zdenky odtrhnout a to ještě nevěděl, co ho čeká druhý den. Po prodiskutování taktiky s ujom Belom, jak zaútočíme na horu, jsme spokojeně odjeli do campu za městem. Spokojenost vydržela jen chvíli, než se ukázal první problém. Nesvéprávného Kůču neměl nikdo zapsaného jako svýho kluka v dokladech, jeho pravého otce Otu Malého tam taky nikdo neznal, a tak našeho cvičence nechtěli ubytovat. Nezbylo než použít podlých metod uplácení, sexuálního obtěžování, intelektu, znalostí zeměpisu, aritmetiky...Kůča dostal místo v chatičce, všichni jásají a jdou se ubytovat. Večeříme z vlastních zásob, v campu to na kuchyni nevypadá, ze záplavy pravých uzenin výrazně vybočuje jen Urbis s uzenou rybou z Tesca, která motá hlavu celému campu, chlapci ošetřují první kulohryze (někteří vlkodláčky) a hledá se hospoda s TV ku sledování zápasu Španělsko-Rusko. Hospůdka pěkná, ale pán restauratér vypíná přenos v 62. minutě, na naše poznámky o slovenských kokotoch nereaguje, takže se první konflikt na území bratov nekoná a poslušně skáčeme hajdy do peřin.(konec 1. dílu)
(Začiatok 2. dílu) V piatok ráno nás v údolí Váhu probudil zpev slovenských vtáčikov a klapot zobáku jednoho pitomýho čápa, kterej se budí jak stará bába ve 4:00 a nenechá člověka v klidu vyspat. No nic, ranní ptáče...blablabla. Vrcholky Malé Fatry bylo vidno jen v obrysech, neboť se choulily do mraků jako Čáp do záclony u Špeka, když jde kolem jeho manželka. Chválíme čisté toalety a sprchy a teď už rychle pobalit spací žoky a směr nádraží Vrútky. Boha jeho, je 8:55 a dlaší vlak jede do Strečna až za dvě hodiny, takže nezbývá než si jako správní čundráci vzít za pětikilo taxi. Míjíme na skále zříceninu Strečna a za chvíli už vystupujeme ve vsi z auta. Kůčovi přitom padá z batožiny salám dlouhý a tlustý jako anakonda, která právě pozřela vodní morče, taxikář rychle nasedá a ujíždí...Pojebaný buzeranti...Přejdeme Váh, ještě se ujišťujeme na cestu a už rázujeme na Starý Hrad - zříceni na opačné straně od Strečna. Cesta se klikatí loukama, než asi po půlhodině vcházíme do lesa. Jenže to už někteří "škvaří", a žadoní o první zastávku u vody. A to jsme zdolali převýšení tak 2m. Nerad, ale dávám jednotce svolení. V mžiku je Váh plný bílých amurů, mrskaj se, cákaj a bojují v silném proudu. Poslední člověk se tady vykoupal za Matúše Čáka Trenčanského, jenže těmhle individuím je to fuk...Pokračování zítra, teď musim ke Kůčovi.
Výstup začíná utahovat šrouby. Vepředu funí Kůča s Orbisem, vedle mě krokodýl Dundee a vzadu Icek. To co pronáší Icek na moji adresu tu ani nemůžu publikovat. Mluví o Zbečně, hraní na kytaru, mým zubech (vyražených), čundrech, kde bylo do hospody po rovině nejdál 2 kilometry. Ale kucí statečně stoupají, diskutuje se o lesních polomech, medvědech, cenách ropy, o posledním katalogu Quelle jaro/léto 2008, o slevách v Tescu. Krajina pod námi je stále vzdálenější, to že opravdu strmě stoupáme je jasné každým dalším krokem. Po dvou hodinách vycházíme z bukového, místy i smrkového lesa na louku, kde se před námi objevuje chata pod Suchým vrchom, něco přes 1000 m.n.m. Je třeba napojit koně, nakrmit krokodýla, ale nezlenivět a postupovat dál. Potáváme prvého malitého chatára a žerem prvú polievočku, učiněný zázrak, kapustnicu. Vyrážíme po sjezdovce, ale ne tak jak to má většina lidí ráda, dolů, nýbrž hore. Nohy tuhnou až pod Suchým vrchem, hodinové stoupání metr po metru do výšky přes 1400 metrů dává opět zabrat všem. Ještě vás to baví, mě už jen trošku. Stojíme na hřebeni Malé Fatry a kocháme se výhledy do všech slovenských stran. Icek se opět ptá, je to zvídavý hoch, jestli si nedělám srandu s tou cestičkou po hřebeni, která se klikatí dolů nahoru dolů…haha a to dohlídne jen na Malý Kriváň a netuší, že za ním stojí ještě Velký Kriváň, který musíme ještě dnes přejít cestou k další chatě pod Chleb. Takže teď jen jdem několik hodin, dochází nám voda, s chutí pijeme i vinný střik, a když narážíme na slabý horský pramínek vytékající z roury, pijí vodu všichni jak psi. Co Čáp? Čáp taky! Aby ne, když propotil i svůj kožený klobouk. Ta dřina má něco do sebe, nádherné sytě zelené svahy pokryté množstvím barevných květin nás neopouštějí po celou devítihodinovou cestu k chatě pod Chlebom, kam doplouváme kolem 19.hodiny.
Už je to nějak moc dlouhý. No tak ještě dodám, že jsme pod Chlebom prožili docela příjemný večer, dvojice chatárov chalan a baba boli v pohode, a nakloněni naší cestě po horách i našemu stylu zábavy. Noc individua strávila na půdě, a bylo to to nejlepší místo na spaní za celou dobu. V sobotu už nás čekaly jen mírnější hřebenové výstupy, potkávali jsme ale znatelně víc lidí než v pátek, protože začaly prázdniny a víkendové výletnění. Závěrečnou třešničkou v bublanině našeho pochoďáku byl výstup a poté i sestup na Stoh. Ujo Belo tvrdí, že je to nejkrásnější hora Fatry a dal bych mu za pravdu. Jenže výlez na ní s batožinou na chrbátě je taky za trest. Taková Travní hora je to. Po pár metrech výstupu maliním máte chuť všeho nechat a vrátit se k sedlu meziholie, jejj to asi jako hodinu stoupat do Basy (kopec v Městečku), doporučujeme však vydržet. Pak už není postup stezkou mezi trsy trav tak příkrý a vrchol na dosah je tou správnou motivací. Na ploché čepici Stohu jsme zůstali jen krátce. Foukal vítr, což nebylo na oškvařená těla optimální. Stoh o pár metrů převyšuje 1600 metrů, což odpovídá naší Sněžce, a nám zbýval už jen sešup dolů. Kral'ovany, zastávka slovenských drah, odtud byla tři hodiny. Znělo to jako jedna sloka libozvučné písně, jenže sejít za tu dobu převýšení cca 1200 metrů se ukázalo jako pěknej vejšlap a Ickovi š Čápem se po 22 sloce ta libozvučnost už zajídala. Další ranou pro Čápa byla asi po hodině sestupu u cesty cedule s přeškrtnutou bábou s nůší. Jelikož se Čápova chůze přesně podobala obrázku na značce, obávali jsme se zásahu lesní stráže nebo místních policajtov a dalších postihů. Jenže Čáp si posunul klobouk dundeeovák do čela a by rázem pánem hor.
Pak se zjavila slovenská železnica pod svahy a výprava byla u konce. Sestřenice nás opět vyzvedla s mikrobusem, proběhla mírná večeře v Harley pubu a pak spát, do růžova, do prdele, ustlali jsme si na okraji Martina přesně nad koridorem železnice trati Košice - zbytek světa. Odhadnul jsem, že tu projedou tak dva vlaky za noc. Neprojely, projelo jich asi 99. Dobře se tak vyspal jen Kůča, narozený na sedmé koleji a vychovaný v domku místního výhybkáře.
Ráno už zbývalo jen se probrat koupelí ve vápencovém lomu s průzračnou tyrkysovou vodou a domů, do Městečka, do Orbisu....
