Je pátek ráno, 16.listopadu 2007. Podzimní hmla odplula zpříjemnit vstávání do sousedního údolí, nedočkavé paprsky slunce probouzejí jiskřičky v očích, mrazivý vzduch zbarvuje frňáčky do červena a komíny chalup krčících se pod starostlivým dohledem semknutých kopců odfukují první obláčky dýmu. Vesnice vstává. Slyším první hlasy. První uštěkané psy. První pohlavky dopadající na okulišené hlavy neposlušných školáků. Tuším, že to byla svéhlavá hlava Pedra nejmladšího, která utržila toho rána ránu. Tak rychle ještě pro něco dobrého k Mirce, dnes přivezli pašíři zboží a... chtěl jsem být dávno na návsi a zatím si v těch souvětích bloudím spíš někde ve směru na Pustověty, ztracen ve spleti cyklostezek, tak rychle seběhnout z kopečka.
Každopádně v tom krásně nepodzimně zimním ránu Městečko vyráželo vstříc moravskému podzemí, moravskému krasu a révě, která vyroste pod dotyky moravského slunce, aby pak skutečně dospěla bez jediného jeho pohledu. A hle, již vidím na srazu pod prvním jírovcem Žůňa, buben alias šrot nezapomněl, je to kluk šikovná (mohl by být víc opálenej, bratránek, ale co), stejně je to kus chlapa a pak už se hlavní městeckou třídou řítí bratrské duo v triku, nene to jsou naši Králíci ve svetru, a za nimi cupitá malý požárský chovatel skotu Bábík. S tím červeným kulíškem se nám rozhodně neztratí. Tahle sestava slibuje mimořádné zážitky. Ale to už se obecní buzerplatz plní dalšími známými tvářemi: náš Pepík, pantáta Máčala, Johny be Jonatán, Bedřich Stanley jak to hraješ, nováček Víťa Beneš, starej Pedro, Radion, Tomas, Bolavý Kůča, Motýl s paní. Čekání na autokar vyplňuje kontrola skromných zavazadel. V zápisu k zájezdu stálo jasně: kus trvanlivého salámu a půllitru lepkavého moku s sebou. Splnili všichni do jednoho. Nemohlo mi uniknout, že se několik jedinců chvěje zimou, a tak navrhuji kontrolu ustrojení. Samozřejmě, kotníčkové boty s kožíškem jich půlka nemá. Lítaji první pokuty. Jenže v tom se na obzoru zjevuje silueta autokaru a vše je zapomenuto. Na pevnou zem vstupuje z jeho paluby Ruda z Ptáčků, rozesmátý Staník s Lenkou a lamač Pája. Dokouřit, nastoupit a jedeme. Po zelený.
Pokračování zřejmě večer...jsem tu, sklípkáči, jak jsem slíbil a uháníme dál. Ruda odmával odjezd, kolos se pohnul a my v 9.35 vyrážíme. Bus se hemží igelitovými pytlíky, cesta členitým terénem hrozí, ale spíš se řidič obává naší nezřízené konzumace plechovkových piv a následného brodění se ve zmačkaném aluminiu jako po pravé bigbítové zábavě. Je 9.40, když Pája v Prokopávce jediným pohybem zbavuje temně zelenou lahev stříbrného uzávěru. Polykáme první doušky. Čekal jsem ledacos. Ve chvíli, kdy vedoucí zájezdu bere do ruky mikrofon a seznamuje nás s jeho programem, tedy žádná jablíčka, tatranky, čokolády, drobení ani čtení ABC, nýbrž chlast. A asfaltové blues. Praha už volá a Icek v pravém kabátě velkoměstského týpka nastupuje na palubu. Jenže jako král hor v jeho útrobách ukrývá několik párů paprikových klobás a lahvinky skvělé pravé moravské slivovice. Kam se to řítíme, draku? Trochu to popoženu...motorest Střechov, zájezdní hostinec Raušov, Brno. Příjezd do autokempu ve Strážnici už nás stihl ve veselé náladě, pro ty co nejeli - tempo to mělo jako po zápasech.
První sklípek je součástí sklípkového městečka ve vesničce Petrov. Pan Svoboda je ochotný, bodrý pán, který nás zásobuje na způsob pana Karfíka. Za hodinu se nám pletou nejen chutě a jména vín, ale i jazyky (vlastní, ne cizí). A ztrácíme prvního člena výpravy. Sílu vínka podcenil Radion a zradiován nad poměry již nezachytil nástup do druhého, hlavního sklípku večera. Tam se ještě u hlavního chodu řízku se salátem dalo mluvit o jakési úrovni, ovšem další ochutnávka v obrovských starých sklepeních, která byla ale znamenitá, již popustila uzdu městeckých koníků k plné bujnosti. Požírali vše kolem, poskakovali, ržáli...
Při cestě zpět se náš jediný pes ve výpravě, pes Jonatán, nevyhnul pokušení zaplavat si v parkovém jezírku s rudě zbarvenou vodou. Jenže k jeho překvapení jezírko zamrzlo, v tlamě držel plný demijón a jezírko prostě chtěl. Z demijónu zbylo jen ouško, Jonatán zbyl celej, zaplaval si,ale co na to asi paní Kadrnožková? Víc opravdu nevím, to už tlouklo do očí a hlavy šedivé ráno, rowdies na chodbě hulili jak prvně v patnácti na internátě a moji spolubydlící nevyzerali, že by s nimi byla během dvou následujících dní nějaká řeč.
Jenže v zápětí po snídani, které se ve zdraví všichni dočkali, se rozpoutalo happeningové veselí téměř překračující veselí dne úvodního. Profesor Knížák by na nás byl hrdý. Taková legrace není ani se zájezdem kubánských volejbalistek. Snad jen řeknu: Stanley, jak to zase hraješ, kocour byl na chvíli v troubě, jen elektrický, a Bábíkovi se zastesklo po jeho stádu o 200 kusech...Pan řidič s námi jemně projížděl zatáčkami, a tak jsme přijeli do cílové rovinky poměrně brzy. Končilo se dost v pozdním večeru v Grandrestaurantu. Zájezd byl vynikající.
