Účastníci: Čáp, Kůča, Já, Keby, Tomas, JU, Švagr muj.
Horská výprava fotbalistů Ohnivce se vrátila posledního červnového nedělního dopoledne roku 2009 zpět do vlasti, zpět do obce, zpět do rodných ulic z Vysokých Tater. Bylo dusno a pod mrakem. Měl bych na tomto místě jako zasloužilý pisálek vylíčit průběh cesty, způsobem přijatelným pro členy expedice a zároveň přijatelným pro jejich blízké. A také to učiním, ale … Znamená to, že by text měl být na způsob masa propečeného na stupeň medium…Žádná krev na blog kapat nebude, ale zas to rozhodně nebude vysušenej plátek (rozuměj prepičelej). Třeba jako historka, keď Čáp strávil noc s pěti slovenskými dorostenkami, nechal si říkat ujo Laco a snící, leže na zádech, vyprávěl fascinovaným dívenkám, jak pracoval na stavbách nejvyšších mrakodrapů v Americe. Jaj bože, vykřikovaly dívky. Každá si pak na pamiatku odnesla jeden čapí fůs v krabičce od zápalek, neboť přinášejí v nadoblačných výškách štěstí.
Lezecká skupina odrážela od městeckých břehů z Grandu u Miss Ivet ve středu v podvečer. Přišel se loučit skoro celý výbor SK Ohnivce, a loučení to bylo vydatné. Zaznělo něco dobrých rad a moudrých vět, popilo se, jak tradice velí, pár barevných džusů a s batožinou na chrbátech horské stádo vyrazilo pod vedením El Pedra na zastávku ČD. Cesta probíhala hladce nach Beroun, nástup do expresu Franz Kafka, v Praze přistupuje JU a užaj sa řítíme ztichlou noční krajinou směr Hohe Tatra. Jenže to ještě netušíme, co se v noci dělo na Moravě. Až v Přerově podezřele dlouho stojíme… Nakonec se dozvídáme, že povodeň smetla koleje kdesi na naší trati a vlak bude opožděn. O hodinu, dvě, tři… 480 minut nakonec! V Popradu jsme nakonec místo rána až navečer. Přepíčele koukaj všichni. No ale nič s tým neurobíme, české dráhy jsou živel snad ještě větší než povodně. Přesouváme se do vláčku s cílem v Tatranské Lomnici. Tam už vyhledáváme první restaurant a trefujeme se, prvá skvelá kapustová (zelná) končí v naších žaludcích. Čáp sice chce spát na nástupišti nádraží pod stříškou, ale my ostatní toužíme po sprchových koutech, Čáp je přehlasován a jde se na hotel.
Všechen spleen je zažehnán ráno, když vysvítá slunko a my vyrážíme na Zelené pleso. Vidíme panoramu Tatier, opravdový chrám, stoupáme, přičemž potíme nashromážděný alkohol za poslední hodiny, dny, měsíce a roky. Zelené pleso je opravdu zelené. Staník, by si pošmáknul. Smaragdy rozpuštěné s pepermintem. Rajský nápoj. Lehké zastavení na chatě na kapustovů a už stoupáme hore do sedla Svištovka - konečně pokořujeme 2000 metrů. Zde se družíme s braty Slováky a Kůča potkává Vina Diesela, kterého si nechává podepsat na krabičku taveného sýra pro švagra Hájčusa. Pomalu scházíme ke Skalnatému plesu pod lanovku na Lomnický štít, a dále kolem Skalnaté chaty Laca Kulangy, nejslavnějšího tatranského nosiče, který není zrovna doma. Kůčovu skvělou slivovici ochutnáváme až příliš často, pomalu nám místo očí koukaj čelovky. Fotíme se s českou reprezentantkou v rychlobruslení Kateřinou Novotnou a dalšími českými nadějemi, jsou z nás trochu vykulený, ale fotí se rádi. To bylo vidět. Etapa pomalu končí v lůně Zamkovského chaty, kde jsme prožili zapomenutě nezapomenutelný večer s chatárkami a chatárom, jinak tiež nosiči, bo k chatě silnice nevede. Další etapa později.
Večer na Zamkovského chatě popisovat je strašně pracné, nerad bych, aby unikly dojemné detaily, nebo se naopak dostaly na veřejnost detaily směšné. Když jsme voňaví po celodenní tůře vrazili do lůna dřevěné útulné chajdy, sedělo tam asi 6 mladých dívek, z obslužného okýnka koukaly 3 chatárky a proti nim koukalo 7 Pepíků z Čech. Takovou zápletku nemaj ani seriály na České televizi. Zápletka se rozplétala pomalu, ale rozpletla a později večer už se sedělo pokope. Podávaly se strašlivé nápoje bez barvy a chuti (kdeže časy naší zelené jsou) Dämenovka, Horec a pivo za 2 eura. No nalily nás tie chatárky, dorazil i mladý nosič - s tím probíhala řada sázek: kdo vyběhne ve 2 ráno na Téryho chatu, kdo skolí medvěda… Vyhráli jsme jen soutěž o skolení sudu. My zas nalili ty mladé baby a nad ránem se šlo pokojně spát - každý do svého. Ráno bylo akosi kocovinné, a do toho ještě ujo Laco, jako starý morous učitel, nám vytýkal to popíjanie. Že užaj sme mali byt na cestě k sedlu… Ten už opravdu může chodit jen s městeckými důchodkyněmi v pět ráno s núší na trávu králikum. Jinak je nervózní. Čtveřice čilejších po snídani vyrazila vstříc Téryho chatě, já se švagrem jsme čekali na JU. Ten dal do zápasu všechno jako obvykle, takže se musel ještě trochu prospat. Po deváté už byla na cestě hore celá družina, kterou probral z letargie vytrvalý liják a ledová voda z horských potůčků. Na Téryně bylo plno, vlhko ze všech těch promočených turistů a horská služba. Až později venku nám jeden zkušený horský ujo prozradil, že tu nejsou na procházce, ale že už pátý den hledají ztraceného Slováka v místech kudy jdeme. Večer poté ho našli, živej bohužel asi nebyl. My ale neohroženě stoupáme výš po žluté značce. Mužstvo se neustále dohaduje, kdeže to Priečne sedlo je. Značka barvy slunce se ale počíná ztrácet v záplavách prudkých ledových ploten a sněhových polí. Vystupujeme na poslední ostrůvek kamení nad údolím a nad námi už jen bílá řeka… Ujo Laco Bocian nakonec není takový horský břídil, sundává lano, které je jedinou možností jak asi 30metrů sněhu překonat k řetězům. Kdo bude předlezec v nebezpečném terénu je jasné. Já, nemaje ženy ani dítek, jsem jasnou volbou. Mě by oplakával možná náš pes a babička. Ve sněhu vykopávám schody a prsty používám jako cepín a zarývám je před sebe. Konečně pevné kovové oko ve skále, navazuji lano a ostatní mohou také šplhat. Ještě nás čeká šplh po řetězech na místy téměř kolmé skále, jedno menší sněhové pole pod sedlem a jsme na kopci. Kolem mlha, nevidíme na krok. Raději se překulíme na druhou stranu hřebene a směřujeme na Zbojnícku chatu na polievočku a chvilku oddechu, protože slabší kňourci s batohy již kňourají. Cestou dole již nič takého zaujímavého nemíjíme. Ještě legendární Rainerova chata, Hrebienok a do Starého Smokovca na vlak. Tentokrát ide rychlík z Popradu na čas a my jsme za 10 hodin zpět doma v Městečku, na nádraží, u Kebyho, v ulici…
P.S. pro ženy, milenky, maminky, babičky, trenéry... Polovina obsahu článku je smyšlena, druhá polovina chybí. V horách se počestně chodilo a počestně popíjelo pro potěšení nás i druhých. A fotografie cizích žen jsou tam hlavně kvůli tomu, že mám novej objektiv a bylo potřeba jej vyzkoušet. Jde o objektiv portrétní, proto ty ksichty a nezlobte se na mě, ale Keby nebo Já a další nejsme zrovna podivuhodně krásní fotomodelové, kterými by se dalo kochat.
