Chlapci z podhradí Křivoklátu se opět po roce vydali na soustředění do hor. Ohnivci, věrni tradici, že se každé soustředění uskuteční jinde, letos vyvezli své zadečky do Jizerských hor. Do skutečné Mekky všech běžkařů, do Bedřichova, dokopru, tam bylo ale sněhu a zimy. Asi tak 100 centimetrů a 20 stupňů pod mrazem. Nicméně ani nakonec dokonaná předpověď nikoho neodradila, a tak frčelo asi nejvíc kuků, co kdy. Počet se motal kolem 22 fotbalistů, komparsu a jednoho důchodce.
Chatu Baladu jsme vybrali dobře, nabídla pohodlí i romantickou vůni horské chalupy. Pro šéfkuchařku zájezdu Arabelu Čápovnu pak krásnou kuchyňku s dostatkem kastrůlků, odkládacích ostrůvků, aj pečící trouby.
Nalodění na chatu probíhalo průběžne celou sobotu, nejpomalejší auto konvoje, Čapí speciál naplněn masem a běžkařskou obuví, dorazilo až s nocí. To už mužstvo hýřilo aktivitou. Jenže nikoliv tréninkovou, nýbrž kulturní. Vladimír Mišík revival band pohltil téměř kompletní hráčský kádr. Ňadra servírky, postavou sošné norské dřevorubkyně, zas pohltila prcky typu Hegyho a spol natolik, že se jich ráčili dotýkati, dostali pár facek přímo od majitelky (nikoliv restaurantu, ale ňader) a vypochodovali v zájmu zbytku křepčícího mužstva z restaurantu.
V chalupě jsme potom s Čápem vítali trosky vracející se za popěvku: další skvělej gambrínus... a úhledný vzkaz od paní správcové, že tohle ještě nezažila. Jenže co jí ti opilci slíbili a nesplnili, to jsem se už nedozvěděl. Toť den příjezdu.
Ráno už Staník vedl první oficiální rozcvičku, trénink i druhý trénink. Byl to v té zimě velebný hnus. Čáp už oficiálně vedl úvodní snídani a oběd. Kopr už oficiálně dělal Čápovi asistentku. Odpolední běžkařský set skončil téměř dřív než začal. Procházku Bedřichovem k tratím jsme zakončili v restauraci a po pár pivech vyrazili do stopy. Záhy bylo odsouhlaseno, že dál než za dvoukilometrový úsek se nepustíme, hrozba tmy, omrzlin a ztrát kamarádů byla příliš velká. Nastal večer. Tuším, že se drobně popíjelo, za okny svítily hvězdy, v kamnech praskalo dřevo... sauna byla roztopená.. prostě všechno tak, jak na soustředění má být.
Ráno už Staník vedl druhou oficiální rozcvičku, ze které jsem dezertoval s batohem na běžkách do vsi pro 50 rohlíků. A opět nás Staník, přes naše protesty, nutil trénovat. Netrénoval však již PU, který po dopolední parodii na běh ukončil kariéru. V kuchyni zatím exceloval Čáp. Sice má výraz kuchařské superstar Gordona Ramseyho, stále nasratý, ale z divočiny vaří bravurně. A odpoledne jsme si vyšlápli na dlouhý výlet běžkami kolem přehrady. Nasazení nám ovšem vydrželo jen na Dlouhou Louku, či jak se jmenovalo. Zklamalo mazání, stopy na nás byly příliš vysoustružené... Ale jinak bylo krásně a vraceli jsme se spokojeni sami se sebou. Večer probíhal opět standardně, tak jak sportovně správně má, a za zvuku jazzových písní jsme se postupně odebírali na kutě.
V úterý ráno Staník vedl závodní trénink. Handicapový závod dvojic byl vypsán na 8km. Některé dvojice ovšem tomuto klamu podlehly, přizpůsobily tempo 8km a ono to nakonec bylo jen 6,něco km. Takže vyhrál Jura s Makym. Rychle běžel i Kopí, který ovšem pospíchal, páč se strašně těšil na oběd v troubě. Čáp prostě podával famózní výkony. Ani nevím, jaký to nakonec bylo, páč sem už musel domů. Co se dělo poslední večer si raději ani nedomýšlím. Co si taky jen domýšlím, je průběh zápasu v sobotu proti Loděnici na umělce v Berouně. Výsledek 0:7 inspirován zřejmě popolední kšandou našich hokejistů, to je dost, ale takhle to po soustředěních chodívá. Ta obrovská dřina se projeví až později, nevěšte hlavu.
