Ola, přátelé,
dnes jsme po pěti dnech dorazili do rodné vsi ze soustředění v Krakonoších. V Javořím dole je to kouzelné. Zážitků, fotek a slov je spousta, tak jen co se dám po všech stránkách dohromady, napíšu víc. Napíšu všechno, no všechno ne, to nejde, ale dost. Možná i příliš.
Ola, drazí (levní, levné),
konečně jsem pohromadě, trvalo to, ale jak říká jeden náš společný známý: z mámy jsme taky nevyjeli na kole....., a tak mohu v poklidu promluvit o tom povedeném výletu do Krkonosů. Hned na začátek bych mezi vás rád vrhnul jedno moudro. Je zvláštní, jak člověk dlouho pochybuje a odhodlává se k určitým krokům, a pak, když už se odhodlá, mu navždycky změní život. Ale pryč od vážna ryb, tmy a lesních plodů.
Jako akční hrdinové jsme se srotili minulou sobotu v Kapří ulici, i posránci z Kopců a Hůrky byli zde najednou tak maličcí a vyrazili vstříc horám. Cíl, Velká Úpa, byl po mnoha perepeticích dosažen v brzku (ty peripetie a repetice můžete v rámci zestručnění textu nalézti v galerii ohnivec.rajce.net). Pán Tepenka si pro nás dojel do Úpy na připravené parkoviště na skůtru a vyvezl všechny věci i kapitána hore. Mužstvo šlo po svých, někteří již podruhé remcají. Poprvé remcají, když se zjistilo, že sudy s pívem sice máme, ale pípa či výčepy hore nejsou. Jde se 2km dost kopcom a v hlubokém sněhu. Ale p,otom zážitky stojí za tu námahu. Krásné panensky nedotčené údolí se sjezdovkami a chaloupkami kraje Trautenberkova. Městečtí chuligáni pochopitelně hned močí všude kolem, a sojka slyší první sprostá slova... PípípPípíp...Krakonoš zbystřil.
Staník, jako správný pes trenérský, posunuje rozcvičku už na 7:30. To nemůžeme dlouho vydržet. Docházím k závěru, že stabilní alkoholismus francouzského typu je lepší než nárazovité pití ale Finland. Francouzi vydrželi po všechny rozcvičky, Fiňáci brzy polevují, až ich nevidno. A nevidno ani mne, tak zas zítra pokročíme v líčení soutředění. Těšte se, bude mnohé k dočtení.
Rozvičkové výběhy v bořícím se sněhu dávaly zabrat, ale potom snídaně chutnala úplně jinak. V snídaňovém servisu excelovali Bedřich a polární psisko Jonáš - takový míchaný vajíčka na slanině už jsem dlouho nejedl. Denní program pokračoval obvykle výběhem do stopy, po které jsme doklouzali na Černou horu, na Tetřevky boudy, Kolínskou boudu, Krausovy boudy...Délka výletou, zejména časová, byla nevídaná, až se Staník občas bál, kde jeho mužstvo vězí, jenže velkou část výletů zabraly zastávky právě v boudách - Mekkách všech lyžařů - jak říká Čáp.
Čáp se projevil i jako mistr točivých disciplín na sjezdovce, a tak mu v kombinaci se solidním během patří celkově zřejmě 1. místo. Na sjezdovce SK Pardubice na protějším svahu jsme objevili ještě jednou perličku - Občerstvení v Seníku. Malý útulný bufet, kam postupně mířily naše obloučky stále častěji. Nakonec se z výčepního vyloupnul náš krajan - pan Jaroš (příbuzný bájného hudebního tria Jarošíci), kamarád Gusty Kaftana a prý hrával za Sýkořici hokej.
Mezičasí na chalupě si mužstvo vyplňovalo partičkami biliáru, ping pongu či TV přenosy. Výkonnostní vzestup v ping pongu zaznamenal Kůča, který porazil Bédu s prkýnkem i pánvičkou a Béda mu pak sloužil až do konce pobytu.
O další stravu se v prvních dnech staral Starej, el prezidento, a s velkou mírou vkusu a chuti nutno dodat. Jeho zelňačka a pečený krocan se zařadí k nesmrtelným zážitkům, stejně jako potom biftečky z divočáka alá Čáp a divá pečínka ze stejnojmenné dílny.
A víc nevim, ještě snad, že Kebymu bylo blbě, starej Pedro hulákal do 5 do rána a v 8 už stál připravenej na běžky, Kůča s Koprem běhali nahatý kolem chaty/každej zvlášť, vypilo se 6l zelený (to bylo zoufale málo), 2 sudy piva, 20l vína, 2l rumu...a další slivovice a domácí pálenky.
Od soboty mohutně chumelilo, čtyři dny jsme viděli jen pár metrů od chaty, aby se ve středu vyjasnilo a konečně se ukázala Sněžka, ctíc své jméno.
